Říjen 2011

Alois&Ciel

13. října 2011 v 14:56 | Emilia S. |  Videa
Tak a sem týden doma...Musím říct, že mít tolik volnýho času je strašně uklidňující, můžu si dělat co chci a nic mne neomezuje...Ách -.-''' krásné a slastné...
Po minulém článku vám sem přidám něco trochu méně melancholičtějšího. Podzim na mě má pokaždé zvláštní vliv a zima jakbysmet...Ale i přes moje výkyvy nálad (za což se omlouvám, každý nemusí mít náladu to číst ^^) tyto dvě roční období zbužňuju, ale to odbočuju od videa. (omlouvám se po 2x, ale momentálně neočekávejte příval článků, spíš videí apod., jak jednou řekla moje kamarádka ráda "sdílím")


Naprosto obyčejné video, které mi nejdřív nepřipadalo něják zvláštní, než jsem se nadála už jsem byla u půlky písničky a natahovala ouška, abych líp rozumněla, o čem že se ti dva hádají...:D No při konci jsem se dost nasmála a při části, že je Alois ženská taky dost... :D Enjoy it

Michelle

9. října 2011 v 19:51 | Emilia S. |  Hudba
Melancholie mne dostihla. Nenávidím konec knížek, nenávidím konce povídek a nenávidím pocity konce něčeho, na čem mi záleží. Někdy sem budu muset zveřejnit autorku fanfikce, které čtu, jelikož její povídky na vás ze začátku působí jako každá jiná, po třech kapitolách však zjistíte, že se nemůžete nabažit a stále rozklikáváte nové a nové kapitoly a když už jste u konce, prožíváte to tak, jako kdyby jste byli s hlavními hrdiny a prožívali to co oni. Jako kdyby se právě Vám zklátil na klín mrtvý milovaný.
Nenávidím svoje pubertální hormnoy! Nenávidím celou tu maškarádu nazývající se puberta neboli dospívání, už mě to nebaví denno denně svádět boj, aby mne lidi neměli za pipinku s foťákem, ve spodním prádle stojící u zrcadla s natupírovanými vlásky, našpulenými rtíky a s očními linkami, tlustými tak, že by jim i taktové čáry mohly závidět.

Moje kamarádka, která se mnou lítá na obláčcích snů mě s jejich písničkami seznámila a ony se mne chytly a nehodlají pustit. Dnešní generace už ani nezná pořádné texty....
Běž se vycpat Biebre...

The numbers

7. října 2011 v 17:28 | Emilia S. |  Diary
Bonjuor..
Musím se vám upřímně omluvit, jak vám, tak i mému ubohému SunriseHill. Článků řím dál více ubývá stejně, jako čas plynne kolem mě. Ztrácím svůj volný čas věnovaný Vám, blogu a psaním článků.
Stalo se hodně událostí o kterých bych mohla psát. Třeba mých (ne)sladkých čtrnáct, týden v Itálii s basketovým míčem a nebo snad o mé imaginární kamarádce, která se stala skutečností? Mnoho, mnoho.
Než vám začnu popisovat některé zážitky, myšlenky, ráda bych věnovala pár slov tomu blonďatému andílkovi, který je letos na naší škole poslední rok.
Naše první setkání se vrací do doby mé první třídy, chodily jsme spolu do družiny. Tam jsem však dělala poskoka jiným a jí jsem neshledávala důležitou. Podruhé jsme se potkaly na basketovém tréninku. Po pár měsících jsme si začaly povídat a po roce a po prvním soustředění jsme byly už, dá se říci nerozlučná dvojka. A tal čas plynul a my už jsme ani neznaly pocit, být s někým jiným ve dvojci, neznaly pocity bez té druhé. Na druhém soustředění mi "pomohla" se zravotním stavem a neohrnovala nade mnou nos, nabídla mi přikrývku a my spolu poslední noc strávily pod jednou dekou, ikdyž ten den bylo v noci chladno. Ve škole se potkáváme na chodbě, ona se na mě vždycky tak úžasně usměje. Je jako moje druhá, starší, rozumnější sestřička, bez které si nedovedu představit svoji existenci. Ona je moje nejlepší kamarádka, copak kamarádka...ONA je pro mne přítelkyně! S ní jsem se nikdy nepohádala. Ona má ty nejkrásnější vlasy na světě, při jejichž spatření přemýšlíte, zda jste se dostali do nebe vy nebo anděl přiletěl na zem! Plavé vlásky, modrá očka... Bez ní nedám ani ráno, jí svěřím každé tajemství, na ni bych v životě nevyřkla Avadu. Ty naše tradiční dárky v podobě Me To Yáčka...Jenže každá cesta se někdy rozejde v rozcestí a i my tomu budeme muset čelit. Ale až za devět osm měsíců...